Komentářová povídka -> tady a tady
Zadání 10. kola Cesty do Volterry -> tady

Příliš nebezpečný plán 8. kapitola - Na návštěvě

30. března 2009 v 16:37 | Kayluska06 |  Povídky
Vypráví: 1. část Bella, 2. část nechte se překvapit, kdo a 3. část Bella
Postavy: Bella, Alice, Jacob a ještě 2 osoby, nechte se překvapit, jaké

Bella

Ubíhaly dny, měsíce, roky. Postupně jsem se naučila zvládat svoji žízeň. Všichni Cullenovi mi moc pomáhali. No, všichni, až na jednoho. Ale na toho jsem se nutila nemyslet.
Největší oporou pro mě byli Jasper s Carlislem, ale i ostatní.
Po nějaké době jsme se přestěhovali do města mezi lidi. Začali jsme chodit do školy a Esme s Carlislem si našli práci. Bylo to zvláštní, ale jinak nudné. Bylo až komické, jak jsem se na tenhle život těšila a teď - bez něj - mi připadá jako peklo.
K čemu mi je, že jsem krásná, silná, rychlá... že jsem upírka, když ten, pro něhož jsem se jí stala, tu není? Jedním slovem... k ničemu.
Všechny výhody upířího života mi teď jen připomínaly tu osudnou chybu, kterou jsem tehdy udělala. Bylo to strašné. Nenáviděla jsem se za to. První desetiletí bylo tím nejhorším obdobím, jakým jsem si kdy prošla. Žili jsme na Arktidě, daleko od lidí, kde se nedalo dělat nic jiného než lovit, a tak bylo až vražedně moc času na přemýšlení. To... mě zabíjelo.
Kdybych mohla spát, měla bych noční můry. Kdyby mi ještě tlouklo srdce, divoce by bušilo na protest. Ale teď jsem byla jako studená kamenná socha, kolem které každý projde bez povšimnutí.
Když jsme se přestěhovali mezi lidi, bylo to, já ani přesně nevím, po kolika letech, vůbec jsem se neobtěžovala sledovat čas, zlepšilo se to. Byla jsem zaměstnaná studiem, "normálním životem" a podobnými věcmi. Ale vždycky, vždycky se našla chvíle, kdy moji mysl zaplavily vzpomínky, které jsem se tak zoufale snažila vytřepat z hlavy.
Carlisle a Esme se ke mně chovali jako k dceři. Nikdy mi nevyčítali, že jsem zavinila odchod jejich syna, kterého tolik milují. Alice se ke mně chovala jako k nejlepší kamarádce, Emmett a Jasper jako k sestře, jen Rosalie, zdá se, nebyla schopná mi odpustit. Nekřičela na mě, ani nijak jinak neprojevovala svoji nenávist, ale já jsem to stejně poznala, jak chladně a odmítavě se ke mně chová. Jako k vyvrhelovi.
Nezlobila jsem se na ni za to. Měla na to plné právo, měla pravdu. Vlastně se jako jediná zachovala tak, jak jsem čekala, že se zachovají všichni.
Nezasloužila jsem si Carlisleovu a Esmeinu lásku, ani Alicino přátelství, Emmettovo odpuštění, Jasperovo pochopeníl... Zasloužila jsem si jen Rosaliin oprávněný hněv...
Žít s nimi bylo tak těžké...

xxx

"Bello? Je mi to vážně moc líto, Bello!" vykřikla Alice a přiběhla ke mně s otevřenou náručí.
"Cože?" zamrkala jsem na ni nechápavě. Co je jí líto?
"Ty jsi to ještě nečetla?"
"Co jsem měla číst?"
"Já..." Alice nedořekla a ukázala mi noviny.
Byl to Forkský plátek. Psali tam samé slátaniny. Nechápala jsem, co tím myslí.
Alice nalistovala stranu, kde byly vypsány úmrtí. Pochopení na mě dolehlo velkou silou.
"Kdo-" nedopověděla jsem, protože se mi zlomil hlas.
"Charlie," hlesla jsem pak, když jsem si to přečetla. Kdyby to bylo možné, vhrkly by mi do očí slzy.
"Je mi to vážně moc líto," zopakovala Alice.
"Muselo to přijít... jednou. Dožil se 75 let, to je... celkem dobrý věk, nemyslíš?"
"Ano, to rozhodně je," souhlasila Alice.
"Renée?"
"Je stále naživu, daří se jí skvěle," odpověděla Alice.
"Aspoň ona," řekla jsem.
"Jistě,".
Zběžně jsem prolistovala noviny. Nenarazila jsem na nic zajímavého, jen jsem se dozvěděla, že Angela se provdala za nějakého Dylana Crowna. Škoda, že jim to s Benem nedopadlo. Byli tak šťastný pár... Asi jsou teď šťastný každý zvlášť.
Odhodila jsem noviny. Náhle mě zaplavila strašná touha vidět Jacoba. Asi mi ho připomněly ty noviny. Poslední vzpomínka na něj, byla, že mě držel za ruku. Teprve teď jsem si uvědomila, jak mi celou tu dobu chyběl.
Alice zpozorovala, že nad něčím přemýšlím.
"Co je?"
"To nic. Jen... tak nějak mě napadlo, že už jsem dlouho neviděla Jacoba. Myslíš, že je ještě žije?"
"Ano. Už není vlkodlak, takže můžu vidět jeho budoucnost. Smrt už se na něj ale chystá,".
"Och,".
"Promiň, nechtěla jsem být tak dramatická. Jen jsem chtěla být upřímná,".
"V pohodě,".
"Mělas ho hodně ráda, že?"
"Hodně," souhlasila jsem.
"Pověz mi, Alice. Ale upřímně! Myslíš, že se s ním ještě někdy uvidím?"
"Myslím, že velice brzy," odpověděla tajuplně Alice.
Nechápavě jsem na ni zamžikala.
Natáhla ke mně ruku. Chytla jsem se jí a vzápětí se rozběhly, neznámo kam.

xxx

Netrvalo dlouho, aby mi došlo, kam míříme. Nemýlila jsem se. Zastavily jsme před jeho domem.
"To nemyslíš vážně! Nemůžu se tu ukázat. Po tolika letech!"
"Nemyslíš si, že už tě nemá rád, že ne? To je totiž hloupost,".
"Nebude mě chtít vidět," zabručela jsem.
"Omyl. Bude nadšený, až tě uvidí. Můžeš mi věřit. Jeho první slova budou ´Bello! Propána, jsi to ty? A Alice je tu také... Já... já... nevím, co říct....´".
"Dobře, dobře, já se nechám překvapit," přerušila jsem ji. "Stačí, když mi potvrdíš, že nebude rozzuřený, až mě uvidí,".
"To ti klidně potvrdím," zakřenila se na mě Alice.
"Tak fajn," vzdychla jsem. Skoro jsem chtěla zdrhnout, ale věděla jsem, že Alice by mi v tom zabránila. Byla jsem tak blízko... Stačilo jen natáhnout ruku a zaklepat a uvidím Jacobovu tvář.
A tak jsem to udělala. Zaklepala jsem. Zlehka a tiše, jako bych ty dveře chtěla jen pohladit.
Doslova jsem cítila na zádech Alicin úsměv.
Dveře se s tichounkým zavrzáním otevřely a mě se naskytl pohled na nějakou ženu s hnědou kůží, vrásčitou tváří a dlouhými černými vlasy. Ta žena mohla mít kolem čtyřicítky. Neznala jsem ji, ale připadala mi nějak povědomá.
"Dobrý den," pozdravila mě obezřetně. Zdálo se, že i ona přemýšlí, odkud mě zná.
"Dobrý den," odpověděla jsem. lehce
"Dobrý den," zatrylkovala Alice za mými zády.
Zevnitř domu se ozval něčí veselý mužský hlas: "Kdo nás přišel navštívit, miláčku?"
Objal tu ženu kolem pasu a pak uviděl mě a Alici a strnul.
"Bello! Propána, jsi to ty? A Alice je tu také... Já... já... nevím, co říct...," řekl přesně to samé, co Alice předpovídala.
"Bella a Alice!" zatleskala ta žena, jak jsem hádala, jeho manželka. "Já věděla, že vás odněkud znám!"
"Ahoj," vysoukala jsem ze sebe a zírala na Jacoba. Dost teď připomínal Billyho. Jen ty jeho černé oči byly pořád mladé. Teď se na mě upřímně usmívaly, stejně jako jeho ústa.
"Pojďte dál," vyzval nás.
Zavedl nás do domu, který jsem tak dobře znala. Sedla jsem si na pohovku, kde seděla nějaká černovlasá dívka, asi v mém věku (to jest 18 let, ne můj skutečný věk). Jako by z oka vypadla své matce. Listovala nějakou knihou. Vzhlédla, když jsem vstoupila.
"Víš, Shilon, jak jsem ti vyprávěl o té dívce, kterou jsem miloval, ale ona mě brala jen jako kamaráda a milovala toho svého upíra," to slovo řekl s pohrdáním, "a kvůli němu podstoupila proměnu, aby byla tím, co on, a on ji pak opustil? No, tak to je ona," prohlásil Jacob.
Shilon se okamžitě rozzářily oči. Zdálo se, že Jacob jí už o mně vyprávěl hodně historek.
Vymrštila ke mně ruku. Potřásla jsem jí. Tvářila se jako by viděla nějakou filmovou hvězdu.
"Takže, Bello," spustila vzrušeně. "Nemůžu uvěřit, že jsi skutečně tady. Tátova láska, kamarádka a upírka k tomu... Mám na tebe spoustu otázek!"
Ach ne. Spoustu otázek. Nesnáším, když jsem středem pozornosti.
"Ona je taky upírka," řekla jsem zoufale a ukázala na Alici. "Vidí budoucnost!"
To ode mně bylo malinko podlé, ale věděla jsem, že Alice to pochopí.
"No ne," vypískla Shilon. "Vážně? Mohla bys mi prozradit něco o mé budoucnosti? Líbí se mi teď jeden spolužák..."
"Nemyslíš, že bych o tom měl něco vědět?" ozval se Jacob. "Je to slušný kluk? Jak se jmenuje?"
"Tatiii,".
"Nech ji, Jakeu," zarazila ho Leah. "Já to s ní pak vybavím. Tohle je ženská záležitost," zašeptala.
"Dobře. Ale pak mi poreferuješ," mračil se Jacob.
"Máš mé slovo,".
"Výborně,". Otočil se na mě. "Promiň, Bello, rodinná záležitost,".
"No jo,".
"Nabídl bych ti něco, ale v za těchle podmínek se to nejspíš nehodí,".N
"To opravdu ne,".
"Co budeme dělat?" zeptal se Jacob. "Nebo spíš... co bys chtěla dělat?"
"Ráda bych se prošla po pláži," odvětila jsem bez přemýšlení.
"Tak dobře. Leo?" obrátil se na manželku.
"Mám tu ještě nějakou práci. Zvládnu to tu sama, jen klidně běžte," usmála se na nás. "Ale vraťte se na večeři,".
Jacob ji políbil na tvář a slíbil jí, že do večeře budeme zpátky.
"Alice?" otočil se na mou kamarádku-sestru.
"Pomůžu Lee v kuchyni," nabídla se ochotně Alice. "Nejsem na vaření expert, ale s něčím bych pomoct přece jen mohla,".
"Zůstanu tu s nima," oznámila Shilon. Zdálo se, že Alici ještě nepoložila všechny otázky.
Vrhla jsem po Alici omluvný pohled.

Leah

No to je děs. Ne že bych nebyla ráda, že je Bella živá a zdravá, ale copak si nemyslí, že nemám v sobě kousíčku žárlivosti? Ví, že Jake do ní byl blázen a nikdo si nemůže být jistý tím, že už ho to přešlo. Jacob je můj, tak proč mi ho bere?

Bella

"Je to super zase tě vidět. Ani ses moc nezměnil,".
"Ty jsi taky pořád stejná," zazubil se.
Obrátila jsem oči v sloup.
"Myslím to vážně. Ani ty ses nezměnila,".
"Ale jinak se všechno změnilo, viď? Chci říct... ty teď máš Leu a Shilon a jsi... šťastný,".
"Ptáš se, jestli se změnio, to co cítím k tobě, že?" odhadl.
Odevzdaně jsem přikývla.
"To se nikdy nemůže změnit. Ale Leu miluju. Ona je moje partnerka. Ty jsi... moje vábivá siréna," uchechtl se.
Moc jsem tomu nerozuměla, ale spokojila jsem se s tímto vysvětlením. Stačilo mi, že mě má pořád rád. Byla jsem... šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 twilight.team twilight.team | Web | 31. března 2009 v 14:59 | Reagovat

super, konečně další díl. Už jsem se nemohla dočkat, mám teď spoustu času na čtení. Tak rychle další...

2 Ash Ash | Web | 31. března 2009 v 21:22 | Reagovat

super! těšila jsem se na další díl =) jsem spokojená =) a už chci další =)

3 KiruShinQa KiruShinQa | Web | 5. dubna 2009 v 13:02 | Reagovat

my-bands.blog.cz/0904/5-kolo-sonpisnicka

gratuluji k postupu, a scháněěj si hlásky.. Držím ti moc palce, aby ti to vyšlo.. !! Můžeš si zažádat o můj hlas, ale rychle... beru prvního :-*

pp

4 ŠárinKa→Twé lawující SBnko♥← ŠárinKa→Twé lawující SBnko♥← | Web | 9. dubna 2009 v 12:23 | Reagovat

máš u mě diplomek za 11.soutěž

5 helix helix | E-mail | Web | 4. června 2009 v 22:06 | Reagovat

Asi Bellu ztráta Edwarda moc nezasahuje, říkám si :) Ale je to krásné, jdu číst dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama